Toy Story
Znáte tu únavnou rodičovskou rutinu, kdy si dítě oblíbí knížku nebo film a vyžaduje je pořád dokola? Myslím, že i po mnoha letech jsem pořád ještě schopná odříkat celého Krtka a autíčko nebo dialogy z desítky animovaných filmů. A ačkoli jsem něco četla nebo viděla stopadesátkrát, jsou pasáže, u kterých i po stopadesáté brečím. Můj největší heartbreaker je Toy Story trojka. Kromě srdceryvné scény, kdy jedou hračky ve spalovně do ohně (já vím, že to zastaví, ale stejně vždycky nedýchám), psychicky nedávám scény, kdy Andy sbalí věci do krabic, zamává mamince a odjede na vysokou, protože právě skončilo jeho dětství. Nedávám to už od doby, kdy byly děti malé a tohle téma se mě dotýkalo podobně vzdáleně jako výběr studijního oboru na univerzitě třetího věku. Vždycky jsem tak nějak věděla, že to jednou (za strašně dlouho) přijde a bude to těžké. Nicméně jsem se utěšovala tím, že české děti odcházejí na vysokou méně dramaticky než ty americké, takže jsem doufala, že můj český "Honzík" bude studovat maximálně tak v Praze a já mu budu moci každý víkend vyprat uzlík a nabalit do něj čerstvé buchty.
Nejen že to nepřišlo za strašně dlouho (což mi mimochodem pořád přijde jako pěkný podraz, jak nehorázně rychle ty děti vyrostou), navíc se náš první "Honzík" rozhodl udělat to pěkně po americku (v našem případě tedy spíš po anglicku). Když s tím poprvé přišel, neuměla jsem si představit, že by to matka mého ražení mohla ustát. Já jsem totiž prosím pěkně kvočna, co má kuřátka ráda pod křídly. A pod kontrolou. Dělá mi dobře vědět, co jedí, kdy chodí spát, s kým se kamarádí, jak jim to jde ve škole a jestli je něco netrápí. A ráda je mám nablízku. Proto představa, že moje dítě bude studovat 1500 km od domova a já ho nebudu moci ochránit před veškerým protivenstvím světa, mi podlamovala kolena.
Nicméně "dítě" si šlo za svým, bez váhání a velmi cílevědomě. Ano, přesně to dítě, které mi paní učitelka Miluška odtrhávala řvoucí od nohy ještě v předškolním roce. Které se druhý den školní docházky ztratilo cestou z jídelny do vestibulu. Které mě kdysi potřebovalo ve spoustě situací, kdy se bálo nebo stydělo. Najednou mě nepotřebuje. A vyráží do světa.
Odchod dítěte z domu bezpochyby prověří, jak jsme si jako rodiče vedli. Jak jsme obstáli v úloze vychovat člověka, který si důvěřuje a zvládne se (samozřejmě s naší podporou) postavit na vlastní nohy. A jak jsme obstáli v úloze nevychovat si ho pro sebe, ale pro něj. Jak my sami zvládneme ustát, že nás potomek už moc nepotřebuje a chce si žít svůj vlastní život. Ne podle našich představ, jakkoli krásné bychom si je pro něj malovali. Že ho musíme pustit a nechat ho, aby se v životě plácal sám. A upřímně, synovi jsem v tomhle oboustranném procesu osamostatňování od začátku věřila o dost víc než sobě Nicméně Andyho balení do krabic a odnášení hraček na půdu jsem zvládla. Zvládla jsem i loučení na letišti (a že to byl doják). Zvládla jsem první dva týdny, kdy navíc český Honzík musel sedět v anglickém pokoji v domácí karanténě. Zatím zvládám i koronavirovou nejistotu ohledně uzavírání hranic. Taky zvládám představu, že mu tenhle měsíc poprvé neupeču dort k narozeninám. Takže ano, začínám v procesu osamostatňování trochu víc věřit i sobě.
Někde jsem četla, že výchova by měla dětem poskytnout dvě základní věci. Kořeny a křídla. Snažili jsme se dvacet let, můj milý "Honzíku" . Kořeny snad cítíš. Tak teď leť. Naštěstí se v našem hnízdě tísní tři tvoji sourozenci, tak nemáme moc prostor pro přemýšlení, jak je doma bez tebe prázdno. Kdyby něco (třeba bys potřeboval navigovat z jídelny do vestibulu nebo tak), víš kde nás hledat.