Těšení...

Stala se mi tenhle týden krásná věc. Běžela jsem si (no dobře, tak skoro běžela...) pro svačinu. Hlavu plnou klasického předvánočního "co, komu, za co, kam, kdy..." 

Před jedním domem čekala mladá žena. Už na dálku "svítila". Z výrazu obličeje a postoje těla bylo vidět, že se na něco hrozně moc těší. Nejdřív mě napadlo, že má asi rande, jen mi k tomu neseděla ta jedenáctá dopoledne. Když jsem procházela kolem ní, otevřely se domovní dveře. Podle výzdoby chodby to byla nějaká miniškolka. Mladá učitelka právě přiváděla za ruku malou holčičku, která se taky celá rozzářila, když viděla maminku. 

Zahřálo mě to. Vzpomínala jsem na mnoho podobných chvilek, které jsem jako matka zažila a stále zažívám (jen už nečekám před školkou). Ale hlavně mi tahle milá událost v tom mém shonu a uštvanosti tak nějak připomněla podstatu adventu a Vánoc. Slovo advent znamená příchod. Bylo by krásné, kdybychom jako ta mladá maminka natěšeně čekali, až někdo přijde. A soustředili se jenom na něj a bylo nám jedno, že není kolem dost uklizeno nebo že jsme zapomněli něco koupit či upéct.

Chci vám všem (a sobě taky) přesně tohle popřát. Abychom si užili zbylé čekání a hlavně příchod toho, na koho se těšíme. Pokud vás vaše přesvědčení nevede do betlémské jeskyně, nevadí. Určitě to platí i pro setkání s těmi, které máte rádi. Všechny vás zdravím (cestou na letiště, které nepochopitelně brzy vystřídalo školku na seznamu míst, kam chodím rozechvěle čekat na svou ratolest). Krásné Vánoce!