Taky lakujete?

 Často se setkávám s tím, že rodiče chybně čtou emoce dětí. Důvod je jednoduchý. Všichni chceme, aby naše děti byly šťastné. Někdy to chceme tak moc, že podvědomě odmítáme vnímat signály svědčící o opaku. Proto mám tendenci trochu zbystřit, když mi rodiče vyprávějí, jak děti výborně zvládly rozvod rodičů, jak pěkný vztah mají k matčině novému příteli, jak se radují z narození sourozence. Moje zkušenost mi ukazuje, že je to často jinak.

Nebojte, sama mám máslo na hlavě.

Naše nejmladší dcera má od malička vleklé potíže se středním uchem. Od lékaře má zakázáno plavání, do kterého přes zimu chodí jednou týdně celá škola. Díky vstřícnosti paní ředitelky si mohou neplavající děti v ty dny přispat a do školy přijít až po desáté. Jako svůj vlastní zaměstnavatel si můžu přes zimu naplánovat práci tak, abychom tahle rána mohly trávit spolu doma. Je to hrozně fajn. Zalezeme si na gauč po deku, koukáme na pohádky, děláme si ke snídani míchaná vajíčka, vymačkáváme pomeranče, prostě si užíváme dlouhé a líné ráno, na které jindy v týdnu nemá šanci dojít. Je to prima a moc se nám to líbí.

Když jsem tuhle vezla po takovém prima ránu dceru do školy, říkaly jsme si, jak je fajn, že v takové zimě nemusí brzy ráno jezdit do bazénu. A pak jsem ve zpětném zrcátku uviděla to, co jsem vidět nechtěla. Oči mého neplavce začaly plavat a slzy jako hrachy se koulely po tvářích. Protože je prima mít líné a pohodové ráno, je prima mít mámu chvíli jenom pro sebe. Jenže když je vám osm let, tak je mnohem lepší řádit s kamarády v bazénu.

Tak držím palce nám všem, abychom byli vnímavější a občas se dětí nebáli zeptat, jak se doopravdy mají. Možná to nebude příjemné zjištění, možná nám bude hodně smutno, možná se budeme cítit bezmocní, protože dětem nebudeme schopni pomoci. Ale naše děti nebudou na svoje smutky samy. A to je mnohem víc než naše (marná) snaha nalakovat jim svět narůžovo.