O králíkovi...

Ach to září. Než se všechno utřepe, zajede, vyplní, obalí, zaplatí. Každý večer s manželem sedíme a vymýšlíme, kdo, kdy, koho, kam a co s sebou. V bezesných nocích pak přemýšlím, na co jsem ještě zapomněla a na co zapomenout nesmím. Když jsem včera ráno místo nejmladší dcery krmila jejího králíka (víme, září, jsem ráda, že je do své nové školy vůbec schopna vstát a stihnout autobus), napadl mě příměr. Já jsem ten králík a září je moje hromada sena, kterou mi nacpou pod nos. (Jasně, trochu mi ten příměr pokulhává, protože náš králík je na rozdíl ode mě ze své kupky nadšený.) Nicméně jedno máme společné. Není nutné (ani možné) sežrat to všechno najednou. Stačí z té kupky tahat stéblo po stéblu a postupně je zpracovat. Zaplatila jsem obědy? Výborně. Stéblo. Koupila ten poslední chybějící obal na sešit (jako já vám nevím, máme doma milión obalů a stejně každoročně nějaké dítě dotáhne cosi neobalitelného)? Stéblo. Pomohla nachystat ovoce do výtvarky (patrně mi doma roste Arcimboldo)? Stéblo.... Tak pevné nervy na zářijové kupky a nezapomeňme, že králíkům se kromě sena dávají i dobroty!