K čertu s čertem!

 Nevím, jak to máte vy, ale já fakt nemám ráda čerty. Jako malá jsem se jich hrozně bála (já jsem se vlastně bála i toho Mikuláše, dokonce i tehdy, když ho dělal můj vlastní děda). Později už jsem se bát přestala, ale nepříjemně mi z nich bylo vždycky...

Když byly našemu nejstaršímu synovi tři roky, chtěli jsme mu dopřát zážitek ze "živého Mikuláše" a nechali se pozvat širší rodinou na společné nadělování. To vyděšené, třesoucí se dítě v mé náruči mě navždy vyléčilo z dalších pokusů překonat vlastní dětské trauma a od té doby k nám chodí Mikuláš na tajňačku za dveře či okno.

Vím, není čert jako čert. Popleta Uriáš, co kámoší s andělem (a navíc je dost fešák) vzbuzuje určitě víc sympatií než anonymní hlučný čert vzbuzující hrůzu (nebo nedejbože společensky unavený soused ve vypelichaném kožichu, co zakopává, blábolí a snaží se sáhnout mamince na zadek). Věřím, že jsou děti, pro které je návštěva čerta adrenalinový sport, který je baví. Ale já spíš znám děti (a nemusí to být děti nijak zvlášť úzkostné), pro které je to nepřiměřeně velká emoční zátěž.

Pokud jste vy i vaše děti statečnější než já a dnes k vám Mikuláš s doprovodem zavítá, buďte dětem nablízku a "nedejte je". Dítě potřebuje vaši podporu a nesmí ani na chvíli věřit tomu, že byste čertovi dovolili vám ho odnést. Potřebuje to dokonce i "zlobivé dítě". (Do uvozovek ho dávám proto, že na zlobivé děti věřím zhruba stejně málo jako na ty čerty. Věřím na děti, kterým něco chybí, a zlobení je komunikační prostředek, kterým to dávají najevo.)

Jestli se snažíme z moderní výchovy škrtnout tělesné tresty, tak prosím škrtněme i strach jako výchovný prostředek. Protože ten může nadělat mnohem víc škody než plácnutí na zadek, to mi věřte. Zejména když je to strach z toho, že mě rodiče už nemají rádi a že mě nebudou chránit před něčím zlým.

Všem dětem a rodičům krásný advent a samé radostné společné chvíle (ať už "S" nebo "BEZ")!